Recenze: Údolí úžasu

* Amy Tan 
* Údolí úžasu (The Valley of Amazement)
* 672 stran, hardback s přebalem
* 2015, Motto

Anotace:
Působivý epický příběh dvou generací žen na pozadí měnící se Šanghaje přelomu 19. a 20. století. Violet vyrůstá v prvotřídním šanghajském domě kurtizán jako rozmazlovaná dcera americké madam Lulu Mimi. Bezstarostné Violetino dětství však rázem končí v okamžiku, kdy se její matka nechá obelstít jedním ze svých milenců, pohledným Fairweatherem, a odpluje do San Franciska v domnění, že Violet je na palubě také. Ta je ve skutečnosti unesena a prodána do nevěstince nevalné pověsti jako splátka za Fairweatherovy dluhy z hazardu. V nevěstinci se jí ujme bývalá kurtizána z domu její matky, která ji zasvětí do všeho, co musí ovládat, pokud nechce skončit na ulici. Violet se stává uznávanou kurtizánou a potkává své dva osudové muže – Fanga, zvaného Oddaný a Edwarda, který ji odvede z nevěstince a ožení se s ní, a kterému porodí dceru. Když už se zdá, že na Violet čeká klidný a láskyplný život, osud opět zasáhne...

Na Údolí úžasu jsem se těšila docela dlouho, už od doby, kdy tato kniha vyšla, protože mě zajala jak krásná něžná obálka, tak i anotace. Bohužel tento tlustý román tak úplně nenaplnil má očekávání. Příběh byl zajímavý, oceňuji na něm především neotřelé prostředí, v němž se děj odehrává, ale právě dej byl i kamenem úrazu. Byl totiž neskutečně rozvláčný, místy mě vyprávění téměř nudilo a musela jsem se nutit číst dál. 

Hlavní hrdinka je Violet neboli Fialka, dcera majitelky luxusního domu kurtizán a později také kurtizána. Violet pro mě byla rozporuplnou postavou - na jednu stranu jsem ji obdivovala, že se nenechala osudem srazit na kolena, protože si toho pro ni nachystal dost nehezkého, ale na druhou stranu mi byla hodně protivná svým pofňukáváním a vztahem k matce. Další výraznou postavou zde byla Kouzelná Tykev, bývala kurtizána, která se Violet ujala po matčině odjezdu. Tu jsem si naopak hned oblíbila, byla asi nejsympatičtější postavou této knihy. Přesně naopak tomu bylo u Fanga, Violetina osudového milence. Ten mi taky moc nesedl. Stručně shrnuto - postavy v této knize jsou skoro všechny nemastné neslané a poněkud nesympatické až na některé světlé výjimky. 

Děj byl velmi rozvláčný a překypoval dlouhými popisy. Samozřejmě bylo zajímavé číst, jak to v takovém domě kurtizán chodilo a co všechny kurtizány musely umět a vědět, aby upoutaly pozornost nějakého muže, ale místy už toho bylo až moc. Kniha obsahovala několik pasáží, od kterých jsem se nemohla odtrhnout, bohužel víc bylo těch zdlouhavých. Dá se říct, že téměř polovinu knihy jsem se nudila, až po Violetině odchodu z domu kurtizán a sňatku s Edwardem se začalo něco dít. I když i potom to bylo jako na houpačce - chvilku akce, chvilku nuda. 

Údolí úžasu jsem četla dost dlouho, pořád jsem se těmi více než 600 stranami nemohla prokousat a musím se přiznat, že jsem to už i chtěla vzdát. Ale nerada nechávám nedočtené knihy, tak jsem to nakonec zvládla a musím říct, že závěr se mi docela líbil. Není to rozhodně špatná kniha, ale mně tak úplně nesedla. Asi jsem čekala něco trochu jiného nebo možná jsem ji nečetla v tu správnou dobu. Nelituji, že jsem si ji přečetla, ale znovu už bych se do ní nepustila. Možná bude více bavit starší generaci, protože hodně probírá komplikovaný vztah matky s dcerou, který se v téměř stejné podobě opakuje ve dvou generacích.