Něco jako výročí

Ahoj všem!

Dnes je tomu přesně rok, co jsem na tento blog přidala první článek. Deník jedné knihomolky jsem začala psát v době, kdy jsem se nacházela ve špatném životním období a citovém rozpoložení, kdy pro mě knížky byly velkou útěchou a skoro jedinou radostí. Do té doby, než mě napadlo číst nejen knihy, ale i o knihách a objevila jsem vás, knižní blogery, jsem  brouzdala převážně po kosmetických a fashion blozích, které jsou sice taky fajn, ale ty o knihách mi přece jen dávají víc a přinášejí mi mnohem víc radosti a potěšení. Tak jsem si řekla, proč to taky nezkusit. Zpočátku jsem psala s chutí a radostí, ale postupem času mě opět přepadaly divné nálady. Bylo to u mě jako na houpačce. Proto jsem taky do blogu nevkládala tolik času a úsilí, kolik jsem původně měla v plánu. Někdy prostě vůbec nebyla chuť a nechtěla jsem se do psaní nutit. Proto jsem taky za ten rok existence nenasbírala obrovské houfy čtenářů, ale "jen"

 31 pravidelných čtenářů (což je super, protože to je celá školní třída :) ),

 42 liků na facebooku, 

19 sledujících na Google+ a

 7 followerů  na bloglovinu

Uvozovky jsem použila proto, že i když se to může zdát vám zkušenějším a oblíbenějším velmi málo, pro mě je to pocta, že sem vůbec někdo zabrousil. Možná bude znít jako klišé, když napíšu, že píšu blog pro sebe, abych uchovala své myšlenky, ale zčásti je to skutečně pravda. Z té druhé ovšem nepopírám, že mám obrovskou radost z každého nového čtenáře a komentáře kdekoliv :) 

Kromě recenzí a témat týkajících se knih, na blogu píšu o svých oblíbených filmech, seriálech a zkrátka o všem, co mě zajímá, taky malinko o sobě a o tvoření. Celkem jsem za ten rok publikovala 122 článků (včetně toho dnešního) a přibylo 345 komentářů (včetně mých). Stránka byla zobrazena 4667x. Opět - možná se to zdá jako malá čísla, ale pro mě mají velkou hodnotu. 

Závěrem bych vám všem, kteří jste sem kdy nahlédli, něco přečetli a okomentovali, chtěla ze srdce poděkovat. Do dalšího roku jsem si slíbila, že se rozhodně polepším jak v pravidelnosti, tak (snad) i v kvalitě článků. Doufám, že se mi to podaří a můj blog bude místem, na které se budu vracet ještě raději než dosud a posune se na lepší úroveň. Ještě jednou moc DĚKUJI <3 

zdroj

Mějte se krásně a užijte si letošní pálení čarodějnic :) 

Kinotip - Králova zahradnice

Jak jsem psala na facebooku, v neděli jsem se vypravila do kina na Královu zahradnici. Protože probíhala akce všechny filmy za 50 Kč, byla by škoda toho nevyužít. Šla bych klidně i na dva filmy, ale bohužel nebyl zas tak velký výběr a nic jiného mě nezaujalo. Králova zahradnice mi to ale bohatě vynahradila. 

zdroj

Už před nějakou dobou jsem na tento film viděla trailer, který se mi okamžitě zalíbil, protože tento typ filmů mám ráda - historické romantické drama, to je něco pro mě. A když jsem navíc zjistila, že ho zrežíroval můj oblíbený Alan Rickman, který si v něm navíc zahrál samotného Krále Slunce Ludvíka XIV., nebylo už vůbec co řešit. 

Dobu Ludvíka XIV. mám obecně ráda, filmy i knížky s touto tématikou patří k mým oblíbeným. Film se odehrává v zahradách Versailles, ze kterých toho ale bohužel nebylo moc vidět. Přesto to málo, co nám kamera ukázala, bylo překrásné. Hlavní role královy zahradnice, madame de Barra, se ujala Kate Winslet, která taktéž patří k mým oblíbeným herečkám. Jejím hereckým kolegou byl Matthias Schoenaerts, kterého jsem dosud neznala, ale musím uznat, že je to vážně fešák :)

zdroj

zdroj

zdroj

Jak už jsem psala, film byl směsicí historie, romantiky i dramatu. Nechyběl v něm žádný z motivů, které takový film musí mít - hlavní hrdinku, která si prožila osobní tragédii, ale svou pílí se snaží znovu dostat na vrchol, bojuje navzdory nepřízni osudu, okouzlujícího hrdinu, který jí v tom všemožnými způsoby pomáhá, autoritu (v tomto případě samotného Krále Slunce), která v hrdince nalezne zalíbení, a taky pořádnou mrchu, která jí to musí trochu ztížit. Když se k tomu přidají nádherné kostýmy, interiéry a exteriéry, vznikne film, který je pro romantičky pohlazením po duši. 

I když se může zdát, že děj plyne poněkud pomalým tempem, já jsem se nenudila ani chvilku. Obsahuje totiž i několik silných momentů, které mě vzaly za srdce. Plus když připočtu překrásný soundtrack, to vše dělá z Královy zahradnice film, na který se v budoucnu ráda podívám znovu. 

Trailer: youtube.com
Odkaz na csfd.cz: http://www.csfd.cz/film/332110-kralova-zahradnice/

Týden s knížkou 6

Konečně se snažím svému blogu vrátit nějaký řád a pravidelnost v článcích, proto se vracím i k Týdnu s knížkou. Momentálně nemám času nazbyt, což je taky důvod mé neaktivity, ale snad už se vše obrací k lepšímu a vrací k normálu. Sice pořád dopisuji diplomku, musím napsat ještě jednu seminárku, naučit se na zkoušku z didaktiky a hlavně na státnice, ale rozhodla jsem se, že se nebudu zbytečně nervovat a půjdu na ně až v září. Času mám tedy relativně na tohle všechno ještě dost, takže můžu číst i normální knížky, nejen skripta a povinnou literaturu :) 

Na začátku každého týdne shrnu ten předchozí. Minulý týden jsem jednu knížku dočetla, jednu přečetla a jednu rozečetla. Normálně bych toho zvládla i víc, ale zasahuje mi do toho ještě práce. Tam se někdy číst dá a někdy ne, ale jsem ráda i za to něco :)

Předposlední dubnový týden se u mě nesl ve znamení Richelle Mead. Richelle je jedna z mých nejoblíbenějších autorek, momentálně od ní mám přečteno téměř vše, co u nás zatím vyšlo. Celou Vampýrskou akademii, celou Sukubu, téměř všechna Pokrevní pouta a oba díly Věku X. Na začátku týdne jsem dočítala 4. díl Pokrevních pout s názvem Ohnivé srdce. Pokrevní pouta se mi možná líbí malinko víc než Vampýrská akademie, protože mám moc ráda Sydney, Jill, Eddieho a Adriana. Hlavně Adriana ;-) Ohnivé srdce bylo opět skvělé, víc vyzrazovat nebudu, ale recenzi psát taky ne, protože by to nemělo moc smysl, když na předchozí díly tu recenze nemám. Ale ten konec - ten konec byl vážně něco! Potřebuji v nejbližší době další díl. 

Jako druhou knihu jsem přečetla Tu druhou zapisovatelku od Suzanne Rindell. Jak se mi líbila, si můžete přečíst v recenzi tady. 

A jako poslední jsem se pustila do 2. dílu série Věku X s názvem Nesmrtelná koruna, opět od Richelle Mead. Knížka se mi hodně líbila a chystám na ni recenzi. 

Četly/i jste některou ze zmíněných knih? Co říkáte na Richelle Mead a její knihy? Která série je vaše nejoblíbenější? 

Filmové soboty (1)

Obvykle po večerech raději čtu, protože přes den moc nestíhám, ale soboty pravidelně patří filmům a seriálům. Proto jsem se rozhodla, že vám vždycky napíšu, co jsem zrovna viděla, a jak se mi to líbilo. Poprvé padla volba na úžasnou romantickou komedii 

S láskou, Rosie

zdroj

Autorkou knižní předlohy k tomuto filmu je Cecelia Ahern. Spoustu z vás určitě hned napadne další její kniha, která už byla zfilmována, a tou je P.S. Miluji tě. Tento film patří k mým nejoblíbenějším, proto jsem tušila, že ani s Rosie nesáhnu vedle. A samozřejmě jsem se nespletla, protože na tomto filmu se mi líbilo úplně všechno. 

Alex a Rosie jsou kamarádi od dětství. Vědecké výzkumy tvrdí, že pokud se lidi znají jako malé děti, něco jim brání, aby se do sebe jako dospělí zamilovali. V době prvních lásek a sexu svoje zážitky s patřičnými detaily samozřejmě probírají, tomu druhému to ale není vždy úplně po chuti. Proč? Ať je to jak chce, Rosie zůstává v Dublinu, zatímco Alex jede na Univerzitu do Bostonu. Mezi nimi stojí oceán a v průběhu života i jiné vztahy, aféry, dokonce jiná manželství, závazky a děti. Na oba čekají méně i více bláznivé a zábavné momenty, občas se potkají a spadnou spolu do bazénu a zase vplují zpět do svých životů. Rosie se dokonce povede dohodit ztepilou blondýnu Alexovi za ženu . . .no to by si asi nejradši nafackovala...

zdroj

Když si přečtete obsah filmu, zní to možná trochu pošetile, ale musím říct, že tak to rozhodně nebylo. Kromě vtipných momentů měl film i určitou hloubku a donutil mě zamyslet se nad tím, že život není vždycky peříčko a že kdykoliv může nastat nečekaná překážka. Oba hlavní hrdinové byli úžasní a do svých rolí se skvěle hodili. Rosie hraje Lily Collins, známá například z Nástrojů smrti, a Alexe neodolatelný "Finnick" Sam Claflin. Celý film jsem se na ně nemohla vynadívat, protože oba byli neuvěřitelně roztomilí. Všechno doplňovala skvělá hudba, kterou jsem pak nemohla dostat z hlavy, stejně jako úsměv z tváře. Určitě tento film doporučuji všem romantickým duším, ale i těm, kdo si chtějí jen tak odpočinout a příjemně se pobavit. 

Love, Rosie

Komedie/ Romantický

Velká Británie/ USA, 2014, 102 minut

Odkaz na csfd.cz: http://www.csfd.cz/film/339124-s-laskou-rosie/

zdroj

zdroj

zdroj

zdroj

Lesk a bída stenotypistek

Autorka: Suzanne Rindell

Název: Ta druhá zapisovatelka

Originální název: The Other Typist

Rok vydání originálu: 2013

Rok vydání v ČR: 2014

Formát: 400 stran, vázaná

Nakladatelství: Jota

Překlad: Naďa Funioková

Anotace:
Rose Bakerová pečetí lidské osudy – stisknutím několika kláves psacího stroje může poslat člověka třeba na doživotí do vězení. V pozici stenotypistky na policejní stanici v New York City je Rose něco jako velekněžka. Přiznání jsou jejím denním chlebem. Jenže se píše rok 1923, a tak přestože musí běžně vyslechnout i ty nejdrastičtější detaily přestřelek, rvaček na nože a vražd, sotva vyjde z výslechové místnosti, je zase jen příslušnicí slabšího pohlaví, která se hodí nanejvýš na zakládání spisů a vaření kávy.
Venku přitom naplno propuká nová éra a není divu, že se v prostředí New Yorku cítí Rose zmatená. Pryč jsou viktoriánské představy o tom, co je přijatelné. Ženy všude kolem ní si nechávají stříhat vlasy nakrátko, kouří, chodí do barů. Jenže prudérní Rose uvízla kdesi v blednoucím světle dob dávno minulých, a tak hledá zkušeného průvodce životem, který jí v dětství scházel. Když na stanici mezi stenotypistky nastoupí nová dívka, oslnivá Odalie, Rose navzdory svým předsevzetím podlehne jejímu kouzlu. Jak obě ženy proplouvají mezi blyštivým podsvětím náleven po nocích a prací na stanici ve dne, nechává se Rose stále hlouběji vtahovat do Odaliina světa vysokých sázek. A její fascinace Odalií se záhy promění v posedlost, ze které se možná už nikdy nevzpamatuje.

Do Té druhé zapisovatelky jsem se pouštěla bez jakýchkoliv očekávání. Kniha mě zaujala především svou elegantní černobílou obálkou a dobou, ve které se odehrává. Podruhé v krátké době jsem se tak (alespoň knižně) ocitla v New Yorku. Děj začíná pozvolna. Vypravěčkou a hlavní hrdinkou je Rose, která příběh vypráví ze svého pohledu. Rose je tak obyčejná, jak jen dívka může být. Poctivě koná svou práci stenotypistky na policejní stanici a zbytek dne tráví v penzionu, kde bydlí. Dny plynou ve své neměnnosti jeden za druhým, Rose trpělivě přepisuje výslechy všemožných zlodějů a násilníků, a vlastně od svého života ani nic jiného neočekává. Až do onoho osudného dne, kdy na stanici nastoupí ta druhá stenotypistka - Odalie. Odalie se od Rose nemůže lišit víc. Rose je šedá myška a Odalie zářící diamant. Není divu, že Rose okouzlí a ta se pozvolna začíná měnit víc, než by si kdy dokázala připustit. Odaliin svět, to jsou luxusní apartmá, moderní šaty, třpytivé šperky, divoké alkoholové večírky a vlivné známosti. Rose, vychovaná jeptiškami a celý život žijící v chudobě, poprvé poznává slasti života, které se jí zalíbí víc než by vůbec považovala za možné. Odaliinu kouzlu propadá víc a víc... až to vyústí v něco nepředstavitelně šíleného. 

Šumění šampaňského, šustění hedvábí, rytmy charlestonu, třpyt diamantů, to vše na vás dýchne z této knihy, kterou je těžko zařadit do nějakého žánru. Na obálce je uvedeno, že se jedná o černou komedii, ale neřekla bych, že je to až tak výstižné. Nejblíže má Ta druhá zapisovatelka asi detektivce, psychologickému románu nebo co já vím. Každopádně jsem si vychutnala každičkou stránku a každičký řádek této úžasné knihy. Suzanne Rindell má úžasný styl psaní plný metafor a přirovnání, který mě dokonale vtáhl a okouzlil. Poklonu skládám i paní překladatelce, protože knížka se opravdu četla jedna báseň. Rose i Odalie byly tak skvěle vykresleny, že jsem si připadala, jako bych je znala osobně. Rose mi byla sice bližší, ale ve skrytu duše jsem si přála, malinko se podobat Odalii. Na svou dobu byla velmi nekonvenční, odvážná a otevřená. Na druhou stranu - byla to vlastně dokonalá mrcha. Z jejích metod, aby dosáhla svého, se mi až tajil dech. Už dlouho jsem nezažila postavu, která by byla tak manipulativní, prospěchářská a ničeho se neštítící jako ona. Odalie je vlastně takový vlk v rouše beránčím. Vysoko vynikala nad ostatní postavy tohoto románu, i když i ty byly výborné. 

Celou knížku čtenáře provází náznaky, že se "něco" stalo a že Rose vlastně vypráví svůj příběh retrospektivně. Pořád jsem čekala, co to "něco" bude. Musím říct, že autorka píše mistrovsky, až téměř do konce mě udržovala v napětí a netušila jsem, jak se děj zvrtne. A že jsem teda koukala! Škoda jen, že konec byl trochu uspěchaný a jakoby odbytý. Jakmile byl vyzrazen závěr, už to bylo jen šup šup a konec. Celé čtení jsem si nesmírně užila, jen za ten závěr musím strhnout jednu hvězdičku dolů, protože mi prostě tak úplně nesedl. Jakoby to už Suzanne Rindell chtěla mít rychle dopsané. 350 stran odsýpalo, ani jsem nevěděla jak, ale posledních asi 50 se bohužel poněkud táhlo. To však nic nemění na tom, že svým románem mi silně připomínala Velkého Gatsbyho od F.S. Fitzgeralda, kterému také svým dílem chtěla vzdát hold. To se jí myslím povedlo na výbornou a určitě si velmi ráda přečtu i její další knihu, na které právě pracuje. 

Anotace: databazeknih.cz
Obrázek: dominoknihy.cz

Nadpřirozené setkání v New Yorku

Autorka: Helene Wecker

Název: Golema a džin v New Yorku

Originální název: The Golem and the Jinni

Rok vydání originálu: 2013

Rok vydání v ČR: 2014

Formát: 520 stran, vázaná

Nakladatelství: Beta - Pavel Dobrovský

Překlad: Vladimír Medek

V New Yorku roku 1899 se záhadným způsobem ocitnou dvě nadpřirozené bytosti. Šava je golema, stvořená z hlíny, která po smrti svého pána dorazí do Ameriky sama. Ahmad je džin, zrozený z ohně v syrské poušti. Před staletími ho beduínský kouzelník uvěznil v měděné láhvi a klempíř v dílně na Manhattanu ho z ní náhodně vypustí. V neznámém městě mezi přistěhovalci se golema i džin snaží přizpůsobit okolí a zatajit svou totožnost. Jsou totiž velmi odlišní a bojí se reakcí obyčejných lidí… Realistické vylíčení neopakovatelného tavicího kotle, ve kterém se z různých národností stávají Američané, v kombinaci s čirou fabulací bájných postav, vytváří vynalézavý a vzrušující příběh.

Už jste někde narazili na tento román s kouzelnou obálku, ale podivným názvem? Já před Vánoci v jednom katalogu s tipy na dárky. Nijak mě však neoslovil a neměla jsem v plánu ho číst. Jednou jsem ale byla v knihovně a objevila jsem jej mezi vrácenými. A protože jsem zrovna neměla nic lepšího na čtení, řekla jsem si, že to zkusím. A dobře jsem udělala. Byla by velká škoda Golemu a džina obejít obloukem, jako jsem to málem udělala já. Tato knížka obsahuje vše, co mám ráda - hodně nadpřirozena, spoustu napětí, nádech romantiky, kapku historie a hlavně nesmírně poutavý a čtivý příběh dvou fantastických postav, který se odehraje na tom nejméně pravděpodobném místě, kde by se mohly kdy setkat - v New Yorku na počátku 20. století. 

Šava je golema, kterou stvořil starý Jehuda Schaalman pro svého klienta Rottfelda. Ten není schopen najít si normální ženu, proto se rozhodne nechat si vyrobit hliněnou. Má v plánu s ní odjet za oceán do Nového Světa a začít nový život. Bohužel však během plavby zemře a Šava se ocitá v naprosto neznámém a děsivém prostředí. Její pán, jemuž měla být bezvýhradně oddaná, najednou není, a ona neví, co si počít. Naštěstí narazí na moudrého rabiho, který pozná, co je zač, dá jí domov a vštěpí jí základy chování v moderním světě. Otázkou je, jestli se Šava naučí v tomto životě orientovat, jelikož vše jde proti její přirozenosti, kterou je podřízenost a prostý život dle židovských zásad. 

Džin se v New Yorku ocitne, ani není jak. Během opravy staré měděné nádoby na olej ho nechtěně vyvolá kovotepec Arbíli. Ani jeden není z přítomnosti toho druhého příliš nadšený, a džin, jehož Arbíli pojmenuje Ahmad, navíc musí stejně jako Šava bojovat s výdobytky moderní civilizace a naučit se chápat moderní společnost. Byl zrozen kdysi dávno v poušti a rozhodně není připraven na život v obrovském velkoměstě...

Životy golemy a džina se nečekaným způsobem propojí a rozehrává se úžasný a neuvěřitelný příběh. Je to příběh plný štěstí i zoufalství a hledání sebe sama i svého místa pod sluncem. Autorka dokonale dokázala vdechnout svým postavám - ať už těm hlavním nebo vedlejším - život. Všichni působí tak živě a skutečně, že byste je klidně mohli potkat venku na ulici. 

Do Golemy a džina v New Yorku jsem se začetla od první strany, a i přes pomalejší rozjezd jsem knihu nedokázala odložit. Každá věta je zde na svém místě a dokonale zapadá do celku. Už dlouho jsem nečetla tak neotřelý a nápaditý fantasy příběh. Po všech těch vlkodlacích, upírech, andělech a vílách přišla Helene Wecker s něčím naprosto novým a originálním. Vůbec bych se nebránila pokračování osudů Šavy a Ahmada, ale i tak už jsem úplně spokojená a nadšená s tím, co mi autorka nabídla. Rozhodně tuto knížku doporučuji všem, kteří váhají, zda si ji přečíst nebo ne. Čtěte. Přišli byste o skvělý čtenářský zážitek. Nezáleží na tom,  zda jste žena či muž, nebo na věku, každý si zde najde to své. 

Úlovky z knihovny XI.

Takhle to dopadá, když jdu jenom vrátit knížky. Nikdy nemůžu z knihovny odejít s prázdnou. Ale kdo by odolal, kdyby tam objevil takové lákavé tituly? 

Na Školu dobra a zla od Somana Chainaniho (pardon, pane Chainani, pokud vaše jméno komolím) slyším samou chválu a nadšení. Co na tom, že jsem pro ni musela do oddělení pro děti :D Pohádky mám ráda a jsem tedy zvědavá na tuto bichličku, která má přes 400 stran!

Na Solitaire od Alice Oseman jsem naopak slyšela rozporuplné reakce, tak si chci udělat vlastní názor. Obálka je ale krásná, to se musí nechat. 

Nedávno jsem četla Skálu, první díl z krimi série od Petera Maye. Muž z ostrova Lewis byl proto jasná volba, už se nemůžu dočkat, až se znovu setkám se starými známými. 

Četli/y jste nebo chystáte se číst některé z těchto krásek?

Kdo uteče, vyhraje

Autor: James Dashner

Název: Labyrint: Útěk

Název originálu: The Maze Runner

Součást série: Labyrint (1. v sérii)

Rok vydání originálu: 2009

Rok vydání v ČR: 2014

Formát: 360 stran, paperback

Nakladatelství: Yoli

Překlad: Petr Kotrle

Thomas se probudí ve výtahu a nepamatuje si nic kromě vlastního jména. Vynoří se do světa, kde žije asi šedesát dospívajících chlapců, kteří se naučili přežít v naprosto uzavřeném prostředí. Každých třicet dní se objeví nový chlapec. Původní skupina je už na místě asi dva roky a marně se snaží uniknout labyrintem, který obklopuje jejich životní prostor. Už se vzdávají naděje. Pak se ale objeví dívka v bezvědomí a jejich svět se začne měnit... 

Jak jste si možná všimli v předchozím článku, konečně jsem se stala majitelkou oblíbené a mnou dlouho očekávané série Labyrint - tedy alespoň prvních dvou dílů, jelikož třetí ještě nevyšel :) Přemýšlela jsem, jestli vůbec na Labyrint psát recenzi, protože myslím, že jsem snad poslední na světě, kdo tuto knížku četl, ale prostě se musím podělit o své dojmy. 

Už podle anotace jsem tušila, že tato knížka bude bomba, a vůbec jsem se nespletla. Nebýt školních a jiných povinností, přečetla bych ji snad za den, protože něco tak napínavého a výborně promyšleného jsem už dlouho nečetla. Hlavním hrdinou je Thomas, který se probudí ve výtahu jedoucím nahoru. Thomas netuší, kde je, proč se tam ocitl, nepamatuje si nic až na své jméno. Výtah ho přiveze až na prostranství zvané Plac, kde se už nachází dalších několik desítek chlapců, kteří mají stejný problém jako Thomas - nic si nepamatují. Thomas se postupně začleňuje do kolektivu, i když začátky jsou pro něho neuvěřitelně těžké. Seznamuje se s fungováním Placu a hierarchií vztahů mezi ostatními Placery. Některé si oblíbí, jiné už méně. Nejhorší na jeho novém životě je ale zjištění, že z Placu pravděpodobně není úniku - je totiž obklopen Labyrintem, který se každý den mění a nelze z něj najít cestu ven. O to se pokouší skupina chlapců zvaní Běžci, bohužel zatím neúspěšně. Labyrint je zapeklitý sám o sobě, ale navíc v něm číhají podivná monstra zvaná rmutové. Je Thomas odsouzen k dožití v Placu nebo dokonce k smrti v Labyrintu? Nebo přece jen existuje cesta ven? 

Z první části knihy čiší Thomasovo šílené zoufalství a snaha 

něco zjistit. Ačkoliv se ocitl v nemyslitelné situaci, neztrácí hlavu a snaží se ze všeho vytřískat co nejvíc. Bezhlavě se vrhá do neznámého a čelí nebezpečí s chladnou hlavou. Místy jsem si říkala, jestli je tak odvážný nebo tak pošetilý, ale právě tím si mě získal. Že se ničeho nebál a pro své přátele by se nechal 

třeba i zabít. Sedl mi od první stránky a s každou další jsem ho měla radši a radši. Jamesi Dashnerovi se vůbec podařil rekord - snad v žádné knize jsem si neoblíbila tolik postav, jako právě v Labyrintu. Ať už to kromě Thomase byl rozvážný a vůdčí Newt, ironický a zbrklý Minho, roztomilý a občas protivný Chuck nebo zarostlý kuchař Pánvička. Skoro na každém jsem našla něco, co mi bylo sympatické. 

Jakmile se v Placu objeví Teresa, děj začíná nabírat jiný spád. Ačkoliv dosud byl napínavý, odteď se stává nervydrásajícím. Nejenže je Teresa jediná dívka mezi asi 50 chlapci, ještě k tomu přináší znepokojivou zprávu. Placeři se o to více snaží najít cestu z Labyrintu. I když vůbec netuší, zda-li je to vůbec možné, musí se prostě pokusit o cokoliv. Autor dokázal do své knihy vložit tolik napětí a tak správě ho nadávkovat, že prostě musíte číst dál a dál. Každá kapitola končí tak, že jsem musela otáčet stránku za stránkou. Na každé z nich se něco děje, něco, co vám znovu a znovu vyrazí dech. Konec byl jak na horské dráze, místy jsem ani nedýchala. Autor ze mě vyždímal snad všechny emoce - vztek, smutek, úlevu, radost... ale pak jsem dostala další ránu... a další. Labyrint si zkrátka musíte přečíst, to se ani nedá slovy popsat. Myslím, že v této knize si dokáže najít každý něco, mladší i starší, holky i kluci. Labyrint se dostal do TOP 5 mých oblíbených sérií. Když pominu filmovou obálku (která sice není špatná, stejně jako film samotný), má kniha i úžasnou jednoduchou a údernou obálku. Z Labyrintu jsem skutečně nadšená a pokud váháte, jestli si ho přečíst, celým srdcem doporučuji.