Narozeninový Book Haul

Jak já jsem vždycky toužila použít v nadpise název Book Haul :D Ale protože nekupuji zase tolik knížek, aby to bylo na článek, nikdy mi to nevyšlo - až konečně teď. Jelikož mám v březnu narozeniny, vždycky se mi pár nových knížek sejde. Nejraději bych měla narozeniny (nebo Vánoce) každý měsíc, protože ten pocit, když se mi v knihově vyjímá pár nových knih, je prostě k nezaplacení :) Letos jsem dostala 5 knížek, ale to nejspíš není konečné číslo, protože babička nás vždycky obdarovává penězi, tak počítám, že si ještě něco vyberu sama. Nicméně od mamky, jejího přítele, sestry a mého přítele se mi sešly tyhle krasavice:

Bubny podzimu od Diany Gabaldon jsem si chtěla koupit už dávno, protože na Vánoce jsem dostala předchozí tři díly, ale bylo mi jemně naznačeno, ať počkám, takže mi bylo jasné, že je dostanu. Ale moje radost není o nic menší :) Zatím jsem přelouskala jen Cizinku, ze které jsem byla nadšená, Vážku v jantaru (z té už méně) a ještě mě čeká Mořeplavec, než se budu moci pustit do této tlusté bichle. Ale už teď se těším.

Labyrint: Útěk a Spáleniště: Zkouška od Jamese Dashnera jsem si chtěla přečíst už strašně dlouho a konečně jsem tedy k tomu dostala příležitost. Labyrint už mám za sebou a hrozně se mi líbil. Bylo to napínavé a originální, jedním slovem bomba. Aktuálně čtu Spáleniště, ale ještě moc nevím, co si o něm myslet, protože jsem teprve na začátku. Ale už teď můžu říct, že tato série se zařadí mezi mé oblíbené. 

A nakonec je tady John Green. Jako většina čtenářů jsem Johna poznala díky knížce Hvězdy nám nepřály, ale byla jsem zvědavá, jaké jsou i jeho další knihy. Takže tady mám Hledání Aljašky a Papírová města, obě s dobrým hodnocením. Hledání Aljašky už jsem přečetla a líbilo se mi, i když možná bylo pro mladší ročníky než jsem já. Ale čtení jsem si užila. A na Papírová města jsem taky hodně zvědavá, stejně jako na Příliš mnoho Kateřin, které vycházejí koncem dubna. 

Doufám, že to všechno stihnu v dohledné době přečíst, protože času teď moc kvůli škole, praxi a brigádě není, ale člověk se musí i nějak odreagovat :) Četli/y jste některé z těchto knih? Asi je to hloupá otázka, protože jsem nejspíš poslední na světě, kdo tyto proslulé tituly ještě nečetl, ale přesto :)

V srdci Sahary číhá něco zlého

Autor: Alec Palmer

Název: Srdce Sahary

Rok vydání v ČR: 2014

Formát: 370 stran, vázaná

Nakladatelství: Alpress


Denis Scott se společně s přítelkyní Alyson vydá proti vlastní vůli na zběsilou honičku za mocným artefaktem, ukrytým tajemným národem Garamantů v hlubinách Sahary. V cestě jim nestojí jenom žoldnéři, sloužící mocné a všehoschopné organizaci, ale i nehostinná poušť, písečné bouře, solná jezera a... cosi krvelačného a děsivého, co přežilo pod jejími písky. 

Knihy Srdce Sahary jsem si všimla v jednom z videí od Rodaw, kde o ní hezky mluvila. Když jsem ji pak uviděla v knihovně mezi novinkami, sáhla jsem po ní, protože dobrodružné knihy mám ráda. Tuto knihu napsal český spisovatel Aleš Pitzmos píšící pod pseudonymem Alec Palmer. Když jsem viděla obálku, vůbec by mě nenapadlo, že autor je Čech. A když jsem se začetla do příběhu, byla jsem udivená tím víc. 

Alec Palmer naprosto skvěle zvládl reálie týkající se prostředí, ve kterém se jeho napínavý příběh odehrává. Maroko, Alžírsko, Sahara - tyto severoafrické země jsou hlavními dějišti honby za starodávným artefaktem, za nímž se vydává Denis Scott společně se svou přítelkyní Alyson a známým Jamesonem. Bohužel ale nejsou jediní, kdo má zájem Srdce Sahary získat. Začíná tvrdý a nemilosrdný hon za mocným předmětem, o kterém nikdo skoro nic neví, ale všichni o něj usilují. 

Musím říct, že jsem se těšila na napínavý a dobrodružný příběh, což se mi sice splnilo, ale nečekala jsem, že autor bude tak krutý a nemilosrdný vůči svým postavám. Chvílemi jsem si připadala, jako bych se ocitla v akčním filmu, na můj vkus se v knize vyskytovalo až moc střílení, krve, zbraní, vrtulníků a bojové techniky. Taky jsem se chvílemi ztrácela v tom, kdo s kým zrovna drží a kdo stojí proti komu, protože se to pořád měnilo a střídalo. A když se do děje zamíchala ještě politika, byla jsem mimo úplně :D Celkově bych řekla, že kniha je spíše určená pro muže, i když i ženy si v ní najdou něco pro sebe - například vztah mezi hlavními hrdiny Denisem a Alyson, díky němu kniha zaváněla i kapkou romantiky. 

Alec Palmer vytvořil do detailů propracovaný a realistický příběh, na kterém si dal opravdu záležet. V doslovu vysvětluje, že většina skutečností uvedených v knize je založena na pravdě, a proto má můj velký obdiv. Je vidět, že si dal velkou práci se studiem pramenů a podkladů, aby napsal skutečně dobrou knihu. Co mi trochu vadilo, bylo, že se s ničím moc nemaloval, a na těch asi 360 stranách tekly potoky krve. Já na tohle moc nejsem, ale to je můj problém :) Jinak se mi knížka líbila, jen bych ubrala na násilí a krutostech. Naopak co se týkalo historických faktů, byla jsem nadšená. Dozvěděla jsem se i něco ze života na Sahaře nebo jak žijí Tuaregové, a to bylo moc zajímavé. I postavy byly dobře napsané, svým způsobem průhledné, ale na druhý pohled rozhodně ne tak černobílé a jednoduché. A konec knihy byl skvělý, i když pro mě šokující. Pořád jsem zírala na stránku, kde se "to" stalo a nemohla jsem uvěřit, že to Alec opravdu napsal. Ale jo, napsal. Musela jsem se s tím smířit. 

Až po přečtení knížky jsem si dohledala, že už v roce 2011 vyšla autorovi kniha Ztracené město, v níž byli hlavními hrdiny také Denis a Alyson, a určitě si chci tuto knížku přečíst. Vůbec nevadí, že děj se odehrává už před Srdcem Sahary, v knize sice najdeme pár narážek na minulou misi v Kolumbii, ale není to nic pro děj tak podstatného, že by bylo nutností první číst Ztracené město. Rodaw ve své recenzi říkala, že by Aleca Palmera srovnala se svým oblíbencem Jamesem Rollinsem, a já nemůžu než souhlasit. I když se děj odehrával na jiném místě, malinko mi Srdce Sahary připomnělo Rollinsovu Amazonii. 

Pokud máte rádi napínavé, dobrodružné a děsivé příběhy odehrávající se na exotických místech, bude Srdce Sahary to pravé pro vás. Jen malé varování pro ty, co mají trochu slabší žaludek jako já - je to vážně síla. 

Knihovnuji, knihovnuješ, knihovnujeme

Chodíte do knihovny? 

Dnešní článek bych ráda věnovala takovému zamyšlení nad tématem knihoven. Já navštěvuji knihovnu odmala, snad od té doby, co jsem se naučila číst. Jako úplně první jsem si sem tam půjčila nějakou tu dětskou knížku ve školní knihovně, začala jsem tuším hned v první nebo ve druhé třídě. Pak nás se ségrou mamka přihlásila i do městské knihovny, a tím začaly mé pravidelné čtvrteční návštěvy "velké" knihovny. Ségra nikdy neměla takový vztah ke čtení jako já, občas si něco půjčila, ale postupem času přestala do knihovny chodit úplně. Takže jsem sestřičku vyměnila za kamarádku, se kterou mé každotýdenní návštěvy knihovny pokračovaly. 

Jak jsme rostly, z dětského oddělení jsme přešly do oddělení pro mládež a ještě později konečně do oddělení pro dospělé. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem si připadala důležitě, že už si konečně můžu půjčovat knížky pro dospěláky :D Do knihovny jsem chodila většinou nahodile, když jsem neměla co číst, když jsem potřebovala něco do školy nebo když jsem v knihkupectví uviděla zajímavou knížku. Vždycky jsem se mezi regály plnými knih cítila skvěle, jako by se mi otevíral svět netušených možností. Většinou jsem hltala beletrii, ale občas i nějakou tu populárně-naučnou knihu. 

zdroj

Takhle to vypadá ve zlínské knihovně po přesunu do modernějších prostor.

S nástupem na vysokou se pro mě rozšířily možnosti návštěv knihovny. Kromě naší krajské zlínské knihovny a její obvodní pobočky jsem začala chodit i do školní knihovny na filozofické fakultě MU, ale to spíše z povinnosti a nutnosti, když jsem potřebovala sehnat literaturu k seminární práci nebo referátu. Ale občas ani tam nebylo vše potřebné, tak jsem na seznam svých knihoven přidala ještě Moravskou zemskou knihovnu v Brně. Lépe řečeno její německou a rakouskou knihovnu, které mě nejednou zachránily, jelikož jedině zde jsem vždy sehnala vše, co jsem potřebovala do školy. Ale nejen ke školním účelům je zahraniční knihovna MZK dobrá, obsahuje i nepřeberné množství "normálních" knih. Ale o tom zase někdy jindy. 

zdroj

Moravská zemská knihovna v Brně

Když to vezmu kolem a kolem, do knihovny chodím už skoro 20 let. Zní to docela vtipně, ale je to tak. Knihovna je pro mě coby (zatím ještě) chudou studentku hlavním zdrojem a přísunem četby. Strašně se těším, až budu konečně vydělávat a kupovat si více knih domů, ale zatím ještě musím spoléhat hlavně na knihovnu. Naštěstí je naše knihovna dost dobře vybavená a poslední dobou se mi zdá, že i celkem rychle dokupuje knižní novinky. Proto vždycky moje návraty z knihovny vypadají, jako bych vyloupila knihkupectví :D Nikdy se mi nestane, že bych nenašla žádnou knihu, která by mě nezaujala, vždy si něco odnesu. Navíc máme moc milé a ochotné knihovnice, se kterými je vždy radost si popovídat nejen o knížkách.

zdroj

Knihovna FF MU Brno

A proč vlastně tento článek vznikl? Hrozně by mě zajímalo, jak to máte s návštěvami knihovny vy. Ostatní knižní blogeři. Jak tak sleduji různé knižní blogy, většinou mi připadá, že čtete ze svých vlastních zdrojů. Samozřejmě je mi jasné, že mnohým z vás chodí recenzní výtisky, že si sami kupujete knihy, ale chodíte i do knihovny? Nebo spoléháte sami na sebe? Já nové knížky samozřejmě miluji, ale zatím za ně moc neutrácím. Knížky dostávám na každé narozeniny, Vánoce nebo zvláštní příležitosti, občas si i sama nějakou koupím, ale určitě by mi to nestačilo na psaní recenzí. Miluji vůni nových knih, a to je to, co mi na půjčených knihách vadí - že už nevoní. Ale uklidňuji se, že hlavní je přece obsah. Přesto chodím do knihovny moc ráda, vždycky se těším, co tam toho dne objevím za poklad. A když objevím něco opravdu dobrého, je to pro mě jako malé Vánoce :)

Napište mi, jak to máte vy. Chodíte do knihovny často a rádi? Nebo naopak vůbec? Jaká je vaše knihovna? 

Co si přát??

Protože se blíží moje narozeniny, včera mě mamka vyzvala, ať jí udělám seznam knížek, které bych ráda dostala. Nikdy po mně nechce jen jednu konkrétní, ale rovnou celý seznam, abych věděla, že dostanu knížku, ale nevěděla jakou :D Takže právě jsem ve fázi vybírání, což není vůbec lehké, protože bych ráda měla všechny. Naštěstí mě může obdarovat ještě ségra, babička, přítel... Dobré je, že všichni ví, že knihou se mi zavděčí nejvíc, a já tím pádem doufám, že pár nových krásek se mi příští týden sejde :)

Horkými favority jsou:

Andy Weir - Marťan

O této knížce jsem v poslední době hodně slyšela, a přestože moc neholduji sci-fi filmům odehrávajícím ve vesmíru, Marťan mě hodně zaujal. Nejen svou anotací a obálkou, ale především mnoha kladnými recenzemi. Ráda bych si utvořila svůj vlastní názor, tak uvidíme, jestli budu mít možnost.

zdroj

James Dashner - Labyrint: Útěk a Spáleniště: Zkouška

Jsem asi poslední na světě, kdo ještě nečetl Labyrint a Spáleniště a už mě to začíná pěkně štvát :D Labyrint mám už celé věky zarezervovaný v knihovně, ale kdoví, kdy na mě přijde řada. Třeba si je budu moct přečíst už brzy, doufám!

zdroj

zdroj

Robert Lyndon - Císařský oheň

Asi před třemi lety jsem k narozeninám dostala první díl této historické ságy, tak by bylo hezké dostat teď díl druhý, a to Císařský oheň. Historické romány mám moc ráda a tento se mi velmi líbil, takže druhý díl by mě určitě taky nezklamal. 

zdroj

Liane Moriarty - Na co Alice zapomněla

Na Vánoce jsem dostala Manželovo tajemství, na narozeniny by to mohla být druhá knížka této autorky :) Má krásnou obálku a lákavou anotaci. Hlavní hrdinka ztratí paměť a najednou vůbec neví, kdo je. Určitě by bylo zajímavé přečíst si víc. 

zdroj

Ursula Poznanski - Pět

Ursula Poznanski se nedávno zařadila mezi mé oblíbené spisovatelky, protože v Saeculu i v Erebosu mě její styl psaní nadchl. Vsadím se, že bych nebyla zklamaná ani u této knihy. 

zdroj

Robert Galbraith - Hedvábník

Hedvábníka bych si přečetla taky moc ráda, ale trošku mě odrazuje, že nemám doma Volání Kukačky. Holt pokud by mi byl nadělen, musela bych si první díl dokoupit, ať to mám komplet :)

zdroj

Jak jsem tak v sobotu procházela Neoluxorem, našlo by se mnohem víc knížek, které bych ráda vlastnila, ale tohle jsou asi moje top přání. Četli/y jste některou nebo chtěli/y byste si přečíst?

Úlovky z knihovny X.

Čím méně mám času, tím víc čtu. Z poličky na mě výhružně zírají knížky k diplomce, ale já si samozřejmě raději všímám těch, které číst nemusím, ale chci. Momentální stav vypůjčených a zatím nepřečtených knih je devět. Plus spousta dalších domácích. Stav rozepsané diplomky? Jsem asi v polovině, i když už jsem dávno měla být někde jinde. Pořád se uklidňuji, že času na odevzdání je dost, ale uteče to jako voda. Ale zkuste odolat, když v knihovně vždycky objevím nějaký poklad! Zrovna přemýšlím, do čeho se pustím nejdřív, ale asi to vyhraje pokračování Monumentu 14 Nebe v plamenech. Člověk přece potřebuje i odreagování od školní práce :)

Srdce Sahary od Aleca Palmera jsem si půjčila na doporučení Rodaw, které se tato knížka moc líbila. Anotace zní dobře, takže se na ni taky těším. Dobrodružství a napětí já můžu.

Ta druhá zapisovatelka od Suzanne Rindell mi padla do oka díky své obálce. Děj se odehrává ve 20, letech v New Yorku, takže příběh prostě nemůže být špatný. 

Na Golemu a džina v New Yorku od Helene Wecker jsem narazila náhodou a protože dřív jsem na ni četla pozitivní ohlasy, rozhodla jsem si jí vzít taky. Navíc je to žánr sci-fi a fantasy, který patří k mým oblíbeným, tudíž se k této knížce musím propracovat co nejdřív. 

Jodi Picoult je hodně chválená autorka a já jsem od ní ještě nic nečetla. Vlk samotář na mě čekal ve vrácených knihách a já jsem neodolala. 

Jestli zůstanu od Gayle Forman je dnes už klasika a já jsem asi jediná, kdo ji zatím nečetl :D To samé platí i pro Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti od Ransoma Riggse.  

Nebe v plamenech od Emmy Laybourne je pokračování dystopické série Monument 14, jejíž první díl mě docela zaujal, takže pokračování je pro mě nutností. 

Peter May a jeho Skála je úvodním dílem vysoce hodnocené série Ostrov Lewis - jsem zvědavá.

A konečně posledním úlovkem je Krev a stříbro od Sabine Ebert. Je to volné pokračování její historické série o porodní bábě Martě, kterou jsem celou přečetla minulý rok a líbila se mi. Děj se odehrává ve středověkém Německu, což je moje oblíbená doba. 

Abyste si nemysleli, že jsem blázen, tak všechny tyto knížky jsem si nepůjčila v jeden den a v jedné knihovně, ale postupně se mi doma nasbíraly asi během dvou týdnů, kdy jsem různě chodila pro rezervace a vracet knížky, kterým už docházela lhůta. Ale stejně jsem zvědavá, jak se s tím vším poperu :D 

Uprostřed lesů začíná boj o život...

Autorka: Ursula Poznanski

Název: Saeculum

Název originálu: Saeculum

Rok vydání originálu: 2011

Rok vydání v ČR: 2014

Formát: 480 stran, brožovaná

Nakladatelství: Fragment

Překlad: Vladana Hallová

Strávit pět dní v hlubokém lese a zkusit žít jako ve středověku vypadalo jako
výborný nápad. Bastian by si však tento zážitek v klidu odpustil. S účastí
na výpravě souhlasil jen kvůli své lásce Sandře. Parta dobrodruhů se vydává na cestu i přesto, že místo, kde chtějí tábořit, bylo kdysi prokleto. Staré povídačky o tom, že kdo do lesa vstoupí, nevrátí se už zpět, nikdo nebere vážně. Během první noci přijde prudká bouře a z tábora zmizí první člen výpravy. Zbydou jen podivné vzkazy vyryté do kůry stromu. Když se ho ostatní vydají hledat, začnou bloudit. Pak se ztratí další z nich…
Jak velkou udělali chybu, když nebrali varování vážně?
Nechá je les vůbec odejít?

Na začátku byl nápad. Parta nadšenců do středověku uspořádá larp odehrávající se v temném lese daleko od civilizace. Cílem tohoto larpu je žít a chovat se jako ve 14. století. Povoleny jsou tedy pouze předměty, které lidé znali už tehdy. Žádné mobily, žádné baterky, žádné vymoženosti dnešního světa neexistují, dokonce i oblečení a jídlo musí odpovídat tehdejší době. Bastian jede na takový larp poprvé, a to ještě pouze kvůli své potenciální dívce Sandře. V normálním životě šprt, student lékařské fakulty, s přísným otcem a jasnými plány do budoucna. Jeho odjezd na opuštěné tábořiště uprostřed lesů je jakousi formou vzdoru vůči povinnostem. 

Bastian se do své nové role, ranhojiče Tomena, kupodivu vpraví velice rychle. Zpočátku je ze všeho nadšený, náladu mu nemůže zkazit ani počasí, ani nedostatek civilizace, dokonce ani nepříjemní spoluhráči. Ať už Dora se svými neblahými proroctvími, že se stane něco strašného, povýšený Georg, ustrašený Ralf nebo ironická Iris. Ale s příchodem první bouřky se nálada v celém tábořišti rychle změní. Nejenže vše je promočené a studené, navíc účastníci najdou podivný vzkaz a jeden z nich chybí... 

Do Saecula jsem se pouštěla celá natěšená, protože anotace zněla velmi slibně. Často jsem četla přirovnání, že se Saeculum podobá Záhadě Blair Witch, ale mně to vůbec nevadilo. Vlastně jsem si toho ani nevšimla, protože děj mě strhl od první stránky. Celou téměř pětisetstránkovou knihu jsem zvládla přečíst za dva dny, protože byla prostě příliš napínavá na to, aby se dala odložit. 

Autorka hned od začátku navodila skvělou atmosféru - hluboký les, kolem ani živáčka, poblíž stará zřícenina s krvavou pověstí, hra na 14. století. A podle mě si se vším poradila na výbornou. Děj velice rychle ubíhal, byla jsem nervózní, napnutá a zvědavá, co se stane na další stránce. Ursula Poznanski má dar stupňovat napětí a vytvářet nervydrásající situace. Zpočátku jsem si říkala: "Jo, na takovýhle larp bych taky moc ráda jela.", ale postupem času jsem od této myšlenky rychle upustila. Celou událost totiž doprovázela pověst o mrtvém rytíři dychtícím po krvavé pomstě - a vypadalo to, že není vymyšlená... Vše, co "čarodějnice" Dora předpověděla, se téměř doslova vyplnilo. Účastníkům se děla jedna nepříjemná věc za druhou, a co bylo horší - postupně začali někteří z nich mizet... 

Postavy byly taky velmi dobře napsány, každá měla svůj charakter, kterého se držela po celý příběh. Hlavní postava Bastian mi byl hodně sympatický, dokázal se přizpůsobit, a i když měl strach, dokázal fungovat a racionálně přemýšlet. Čtenářům nebo spíše čtenářkám se dostane i romantické linky, což není ke škodě, protože to trochu odlehčuje napětí a není tomu věnován až tak velký prostor. 

Celý příběh se mi hodně líbil, připadala jsem si jako bych byla součástí příběhu. Malé zklamání přišlo až na konci, který mi bohužel připadal malinko překombinovaný. Nelze popřít, že ho měla Ursula Poznanski dokonale a detailně promyšlený, ale méně je někdy více.  Celou dobu jsem netrpělivě čekala na rozuzlení, ale toho by mě nenapadlo ani ve snu. Autorčinu originalitu chválím, ale klidně mohla malinko ubrat. Ale toto rozhodně nesnižuje kvalitu celého románu, který rozhodně stojí za přečtení. I když je určen pro mladší čtenáře, myslím, že dokáže zaujmout i ty starší - já jsem toho živým důkazem.