Recenze: Ódinovo dítě

* Siri Pettersen
* Ódinovo dítě (Odinsbarn)
* Havraní kruhy (1. v sérii)
* 460 stran, hardback s přebalem
* Host, 2016

Anotace:
Představ si, že ti chybí něco, co všichni ostatní mají. Něco, co dokazuje, že patříš do jejich světa. Něco tak důležitého, že bez toho jsi nikdo. Nákaza. Pouhý mýtus. Hirka se v den svých patnáctých narozenin dozvídá, že je Ódinovo dítě – bezocasá zrůda z jiného světa. Opovrhovaná, obávaná a pronásledovaná. Člověk. Někdo si však nepřeje, aby její tajemství vyplulo na povrch, a hodlá to zajistit všemi prostředky. Zmatená Hirka musí uprchnout, protože jí jde o život. Existují však nebezpečnější stvoření než Ódinovy děti a Hirka není jediná, kdo prošel bránou mezi světy… Úspěšná norská trilogie Havraní kruhy se inspiruje severskou mytologií, ale přitom vytváří vlastní svébytný svět, kde být člověkem znamená ocitnout se ve zcela nezvyklé roli vyvržence. Hlavní hrdinka není „vyvolená“, dokonce nemá žádné zvláštní schopnosti. To, co ji odlišuje od ostatních, je děsivý fakt, že postrádá něco, co všichni ostatní mají.

Ódinovo dítě je první díl norské fantasy trilogie Havraní kruhy. V originále tato kniha vyšla už v roce 2013, u nás ji letos poprvé vydalo nakladatelství Host. Obálka knihy nese označení Nejlepší norská fantasy roku 2014. Musím se přiznat, že především tohle mě zlákalo si knížku pořídit. Už dlouho jsem nečetla kvalitní fantasy a Host je pro mě zárukou dobrého čtení. Ale tahle kniha mě ve výsledku trochu zklamala. Vlastně se nemůžu rozhodnout, jestli se mi líbila nebo ne. 

Hlavní hrdinkou je patnáctiletá Hirka, která celý život trpí tím, že jí chybí důležitá součást těla - ocas, který všichni ostatní mají. Hirka se liší nejen tímto, ale i svou nespoutanou a odvážnou povahou. Druhým výrazným hrdinou je Rime, bojovník ze vznešeného rodu, který je předurčen k velkým věcem. S Hirkou by se vůbec neměl bavit, přesto je k sobě cosi přitahuje. Celou knihou se prolíná severská mytologie, na níž je založen tento fantasy svět. Musím se však přiznat, že jsem téměř celou dobu tápala, kdo je s kým proti komu a proč. Autorka pojala své vyprávění svižně, bez zbytečného zdržování, takže spoustu věcí jsem si musela domýšlet, a mnohdy mi ani náznaky nestačily, abych pořádně pochopila, o co vlastně jde. Na čtenáře se navalí spousta neznámých norských jmen, mluví se o Mannfale, Slokně, Kolkaggách atd. V tomto směru jsem postrádala něco jako slovník pojmů, který obsahoval například Kostičas, abych se v ději lépe orientovala. 

Mé dojmy z této knihy nejsou vyloženě negativní, střídají se v ní pasáže, které jsou doslova dechberoucí a zhltla jsem je ani nevím jak, s těmi pomalejšími, v nichž Hirka možná až příliš přemýšlí a rozebírá své pocity. Ódinovo dítě se mi líbilo tak půl na půl - fantasy svět na základě severské mytologie byl originální a zajímavý, příběh ve své podstatě taky, postavy dobře vykreslené, ale nemůžu se zbavit pocitu, že mi částečně unikalo, o co vlastně v příběhu přesně jde. Ano, je to teprve první díl trilogie, ale tak úplně mě nepřesvědčil, že si chci přečíst i další díly, protože se nemůžu dočkat, jak bude pokračovat. Ke konci už jsem se těšila, až budu mít knihu dočtenou. Četla jsem ji poměrně dlouho a to nejspíš trochu zkreslilo mé dojmy, ale asi to nebyla pro mě ta úplně nejlepší volba. Hodně se mi líbí obálka, která sice působí na první pohled trochu morbidně a možná i nechutně, avšak je dokonale výstižná. I pod přebalem je kniha krásná, zdobená runami. Obsahuje též mapu, což v knihách pro lepší představivost vždy ocením. 

Tuto knihu bych doporučila spíše mladším čtenářům a zarytým fanouškům fantasy, kteří hledají něco nového. Je to napínavé, dobrodružné a originální, ale přesto mám pocit, jako by tomu něco chybělo. Já jsem nakonec knize dala 3 hvězdičky a znova už ji asi číst nebudu. Ale věřím, že své nadšené fanoušky si určitě najde.